Menu:

Nový Zéland

Ostatní cesty

Blog





Kdo je online:

žádný člen, žádný host
Vlexo Hosting - Fast, Reliable, Free
<   listopad 2017   >
PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Poslední komentáře

Jižní ostrov, část druhá

Rubrika: Cestování
Vložil: Pišťucha
Vloženo 05/10/2008 v 23:59:00, poslední úprava 03/11/2008 v 13:05:14, 2445 slov, přečteno 10265x

Tramvaj v CHC
Tak po “krátké” přestávce je tu dokončení povídání o naší cestě na Jižní ostrov.  

Den 5
Po klidné noci ve Franz Josef dědině jsme pokračovali po silnici č. 6 na sever. První velkou zastávkou byla Hokitika, město proslavené zejména zpracováním zeleného nefritu. Najdete tu spoustu obchůdků s vlastní brusírnou a tak jsme se i my podívali, jak se vyrábí třeba naušničky, které pak najdete v každém druhém suvenýr šopu po celém Zélandu. Pan brusič byl profesionál a jak nám povídal, výrobek, na kterém zrovna pracoval (malé náušnice), mu trvá asi dva dny, takže žádná seriová záležitost. Co teprve u větších a složitějších cetek. Člověk se ani nediví, že jsou tak pekelně drahé.

Další zastávkou, tentokráte vynucenou, jelikož nám začlo blbnout řízení na autě, byl Greymouth. Sem jsme dojeli už za mírného poprchání a tak na nás tohle městečko působilo stejně jako jeho název - šedivě. Po trošku bloudění jsme konečně zjistili, že autorizovaný servis společnosti Backpackers není přímo v Greymouth, ale asi 6 kilometrů do vnitrozemí v Dopsonu. Tak jsme alespoň doplnili zásoby a dali si oběd u Číňana. Servis byl sranda. Dva týpci v dědince velikosti Pohořelic, sedli za to a že se jednou projet. Tak jsme jeli s Tomíkem s nima, protože výsvětlovat ukradený kampervan se nám nechtělo. Ale bylo to zbytečné, hned věděli, co se děje, doplnili tekutinu do posilovače, vyplnili papíry a jelo se dál.

Bohužel jsem se ale trochu zdrželi, takže k dalšímu trháku jižního ostrova jsme dojeli až pozdě odpoledne. Punakaiki s Pancake Rocks Blowholes (palačinkové útesy) je místo, kde se vyplatí příjezd přesně načasovat. Moře tu vytvořilo díry v útesu a palačinkový efekt na skalách (pozn. eph - oni vlastně přesně neví, jak se neco takového mohlo vytvořit. Asi emzáci). Při přílivu zde voda vystřikuje silou, kterou může vytvořit pouze příroda.
Třešničkou na dortu byl zážitek z parkoviště. Tentokráte cedule Pozor Weka nelhaly. Tuhle hnědou slépku, žijící pouze na Zélandě, jsme našli hned vedle auta a musím teda říct, že s plachostí ptáka Kiwi nemá nic společného. Kvůli focení jsme ji samozřejmě začali krmit a David málem přišel o palec
Pak už nás čekal jenom přejezd do Holiday Parku na Cape Foulwind kousek od Wesportu.

Den 6
Počasí se bohužel přes noc moc nespravilo a tak jsme vstávali do drobného deštíku. Na druhou stranu jsme byli jediné auto na parkovišti v Tuaranga Bay, kde je jedna z největších kolonií lachtanů. Pro mě osobně jeden z nejsilnějších zážitků. Vidět tyhle směšné zvířatka v přirozeném prostředí, jak se prohání v moři - no nádhera. Ani se mi odtud nechtělo, ale čekala nás dlouhá cesta ze západního pobřeží na východní a také změna scenérie. Dá se říci, že všechny přírodní krásy jsme nechali za sebou a už nás čekají pouze ty světské.

A začneme hned od podlahy... slavné vinice v Marlborough. Začali jsme v údolí Wairau, kde jsme se rozplývali nad krásně zbarvenými vinicemi. Pokračovali jsme do okolí Renwicku. Tato oblast je přímo posetá většími i menšími 'sklípky', které jsou otevřené turistům. První jsme se podívali do Highfield Estate, barák postavený ve španělském stylu s věží tyčící se nad široké okolí. Výhled pěkný, ale jinak na nás tahle vinice byla moc nóbl. Chtěli jsme najít něco menšího, kde by jsme v klidu i něco okoštovali. Nakonec jsme zapadli do Matua Valley (všechny tyto jména jsou samozřejmě i jména vín, které si koupíte v supermarketu) a tam se nám to moc líbilo. Koštovali jsme a taky pokoupili nějaké to víno. Paní byla moc příjemná a všechno nám vysvětlila. Jaké víno tam mají a tak.
Největší město v téhle vinařské oblasti je Blenheim, tak jsme se tam na skok podivali a hlavně obhlídli místní hodinovou věž. Naše cesta pokračovala po pobřeží dolů, kolem vinic společnosti Montana (docela nóbl) až do Kaikoury. Těsně před Kaikourou se cesta skoro dotýká oceánu a jsou zde nádherné výhledy nejen na moře, ale také na lachtany. Těch tu byly desítky a tak blízko, že je člověk i cítil. V Kaikouře se nám podařilo najít docela slušné ubytování v Holiday Parku u Číňana. Večer jsme si dali klasické fish and chips a těšili se na velryby.

Den 7
Kaikoura je populární přímořské městečko asi 2,5 hodiny na sever od Christchurch. Svojí popularitu získalo především množstvím společností, které nabízejí výlety na moře za delfíny či za velrybami. I my jsme se rozhodli praštit přes kapsu (lístek byl asi 110$ na osobu) a vydat se za velrybama. No měli jsme tušit, že varování paní u pokladny, že můžeme cítit střední mořskou nemoc, nebylo tak od věci. Pohoda, řekli jsme si a se zájmem jsme sledovali, kolik lidí si v suvenýr shopu koupí zázvorové kinedrily či akumpresurní náramky proti nevolnosti. Po prvotní instruktáži a filmu nás busem zavezli do přístaviště. Loď krásná ovšem proč byli na sedadlech pásy.....? Následovala další instuktáž a další tipy, jak zabránit mořské nemoci - tož jsme blbí nebo co? No zbytek asi tušíte, ty vlny si nedovedete přestavit a i když jsem si mačkala všechny body až do modra, papírovému sáčečku jsem se nevyhla Ale zpátky k velrybám, viděli jsme dvě giant sperm whales (vorvaň obrovský) a taky spoustu delfínů. Prostě nádhera. Rozhodně doporučuju, i když pro slabší žaludky to moc není.
Velryby nám zabraly skoro celé dopoledne a tak jsme se odpoledne jenom v klidu přesunuli kousek nad Christchurch do další vinařské oblasti zvané Waipara. Podobně jako u Blenheimu jsme si vybrali podle průvodce jednu turisticky popularní vinici (Waipara Springs) a jednu malou neznámou (Torlesse). Víno jsme koupili samozřejme v tom druhém a ještě jsme si hezky popovídali s panem majitelem. Byl opravdu srandovní a nakonec nám dal i slevu. Noc jsme pak stravili už opravdu kousek od Christchurch v tichučkém holiday parku Riverlands u Kaiapoi.

Den 8
Už se nám to pomalu krátí, ale přece jenom jsme ještě nazamířili přímo do Christchurch, ale projeli jsme skrz město a tunýlkem do malého přístavního městečka Lyttelton na Banks Penninsula. Tohle městečko je kupodivu znamé hlavně množstvím hippíků. My jsme měli šteští a narazili na tradiční farmers market, kde jsme ochutnali pár dobrůtek a koupili avokadový med. Zpátky do Christchurch jsme to pak vzali přes Port Hills se zastávkou u výletního místa Sign of the Kiwi. Krásné rozhledy do okolí a trocha adrenalínu v podobě rádoby ztracených, i když v podstatě jenom odložených dokladů (prostě dnešní teenageři mají problémy s krátkodobou pamětí)).

V samotném Christchurch jsme zaparkovali v Hagley parku u Botanické zahrady. Parkovaní je tam sice tuším omezené, ale my jsme tam stáli celý den První jsme se vydali do Arts Centre. Uplně mega sympatické místo podobající se Oxfordským kolejím. Na jednom z nádvoříček uvnitř jsme dokonce narazili na trh s jídlem, kde byl pravý nefalšovaný český stánek a hned naproti langoše od kamarádu Maďarů (Slováků). Další zastávkou bylo Cathedral Square naměstí, kde jsme kupodivu našli katedrálu a taky pána dozorcoprůvodce, který se upřímně zajímal o ČR a kolik toho o naší zemi znal! Takové věci našince vždy potěší. Po hezkém pokecu následovala další ze Zuzčiných misí. Tentokráte jsme hledali Victoria náměstí s květinovými hodinami. Hodinám bohužel kvůli ročnímu období zbyli pouze ručičky, ale socha J. Cooka byla OK Zpátky jsme to vzali kolem řeky Avon, který si pomalu teče skrz celé město, kolem mlýnského kola až k mostu Bridge of Remembrance pamatující na všechny Kiwi vojáky.

No a pak jsme konečně našli Southern Encounter Aquarium and Kiwi house (vchod byl totiž schovaný vevnitř info centra na Cathedral square), kde snad konečně uvidíme na vlastní oči ikonu Nového Zélandu - živého ptáka kiwi. Abyste rozumněli, já a Tom se snažíme o zření tohoto skoro vyhynulého ptáka už od začátku našeho pobytu tady. Ovšem štěstí nám vůbec nepřálo. Jednou jsme dokonce jeli za velikou cedulí “Kiwi k vidění” asi 40 kilometrů, abychom přijeli k další ceduli "Sorry žádní kiwi, ale dáme Vám slevu 20% na vstupné a uvidíte živé úhoře. Pche. Naše skepse, že kiwi vlastně vůbec neexistuje a je to jenom lákadlo pro naivní turisty se ještě prohloubila poté, co na dveřích již zmiňovaného akvárka vysel papír ve smyslu: můžete jít dovnitř a zaplatit 15 dolarů, ale mi Vám vůbec negarantujeme, že kiwi ptáka uvidíte, takže Vám nějaké rozčilování nepomůže. Tak to už mi to nedalo a šla jsem se zeptat, co to teda má znamenat. Prý mají dva kiwi, kteří jsou noví a jsou hodně nesmělí. Pak se podíval za sebe, přelupal dvě tři obrazovky jak z bezpečnostního systému Pentagonu a řekl, že máme štěstí a jeden pták je vzhůru. Hurá, řekli jsme si a koupili si vstupné. Následovala scéna jak z bondovky. První jsme museli čekat na vyznačeném místě, pak přišel tajemný pán a zavedl nás do temné chodby. Tam nám nařídil vypnout mobilní telefony a mlčet. Odemkl tajné dveře, my čtyři a pán jsme vešli dovnitř a on zase zamkl. Ocitli jsme se v temné, červeně osvětlené místnosti, kterou z větší části tvořila imitace novozélandského lesa a tam.... jako obyčejná slépka hopsal ON. North Island kiwi hnědý. Asi 10 minut jsme na něj kulili oči a pak pán opět odemkl a bylo po ptákách. A to doslova))
Co dodat? Tento silný zážitek si se sebou poneseme až do smrti, teda až na některé nejmenované zaryté skeptiky, kteří považují kiwi ptáka pořád jenom za slepici weka s přidělaným zobákem (pozn. eph - no proč ho asi vždycky schovávají ve tmě, he? Aby nešlo vidět, že je to celé podfuk!)

Den 9
Poslední ráno jsme se probudili do nádherného počasí. Krásně svítilo sluníčko, takže jsem vyjeli z Holiday Parku na Riccarton road zpátky do Hagley parku u Botanické zahrady s tím, že jsem se tentokrát podívali i do skleníku. Nejvíc na nás ale stejně zapůsobily stromy v parku. Byli tak nááádherně podzimně vybarvené, že se to ani nedá popsat. Hned na konci parku je pak Canterbury museum, které je kupodivu zdarma. Vevnitř najdete klasiku. Vycpané zvířatka a maorské umění. Rozhodně ovšem stojí za návštěvu, aby si člověk rozšířil obzory. Je tam dokonce vejce ptáka Moa, kterého bohužel vyjedli Maorové někdy v 15.století (pozn. eph - kdyby jenom moa. Jejich nenažranost stála za vyhubením mnohem, mnohem více druhů). Byl to krasavec, něco jako pštros, ale tlusčí a vyšší. Sranda je, že ve většině muzeí na Zélandu najdete třeba i věci denní potřeby z 60. let. NZ je prostě tak mladý, že i vinilové desky jsou tu starožitnost.

Z můzea jsme se vrhli opět na trh v Art Centre, kde jsme tentokráte skočili s českýma palačinkama a zbytek odpoledne jsme doháněli nákupy suvenýrů. Před pátou hodinou jsme úspěšně vrátili náš kampervan a dokonce jsme ještě stihli poslední spoj na letiště, který organizují kampervanové společnosti zadarmo. I tak jsme byli na letišti poměrně brzo, tak jsme se v klidu odbavili a sedli opět k Bangu, což byla koneckonců naše oblíbená večerní hra. Letadlo Qantas přiletělo a odletělo na čas a dokonce jsme dostali i zmrzku a někteří i dvě až tři))
Tak to byl náš první týden na Jižním Ostrově a já opravdu moc děkuji za to krásné počasí, které nás celou dobu zprovázelo. Bylo to moc fajn.

Následuje seznam linků, které by měly doplnit moje vyprávění:

http://www.backpackerscampervans.com
http://www.airnz.co.nz
http://www.qantas.co.nz
http://www.redboats.co.nz
http://www.whalewatch.co.nz
http://www.southernencounter.co.nz
http://www.canterburymuseum.com

Komentáře

Žádné komentáře

Přidej komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat